Větší množství hor vyšších, než malých.

Mnoho let jsem odmítal nabídky kamarádů k účasti na expedicích. Moc práce, málo peněz, dlouhá doba. Důvody se nemusely ani vymýšlet. Času však ubývá a fyzických sil ať dělám , co dělám,také. Takže padesátka rozhodla, dopřeju si dáreček. V létě jsem konečně kývl na návrh Jirky Nováka stát se členem malé expedice na šestitisícovky . Program mladých a neklidných nadějí ( Zoban, Doudlebák) byl jasný. Po loňském úspěchu přidat další prásk alpského charakteru, já se stal jádrem umírněné frakce lezců.

Přibral jsem kamaráda z Písku, Jana Cimického, postupně se přidali Karel Umlauf , Dáša Šimáčková z Prahy a Míra Heczko z Frýdlantu nad Ostravicí. O tom, co spáchali mladíci referuje Zoban, já přidám něco o našem snažení.

Disponovali jsme dvěma permity. Parchamo ( to povolení bylo maličko propadlé a na jména, vyjma Zobanova, zcela odlišná) a na Kongde Ri, to bylo nenapadnutelné. Radek s Honzou měli povolení na Kusum Kanguru. Po příletu do Lukly 19.10. jsme promýšleli taktiku a strategii našeho snažení. Porady se zúčastnil i Jirka Novák a dal nám dobrý typ na aklimatizační trek přes Renjo pass 5345m. Potom se automaticky nabízel v prvním sledu výstup na Parchamo 6273m a v druhé části pobytu přesun do údolí Lumding a pokus o Kondge Ri Lho 6187m.

Jen se tak maličko rozchodit .

Společně s Radkem a Honzou jsme se přesunuli do Namče Bazaru 3440m. Kluci se pak přesunuli do Thame 3800m, kde rozbili základní tábor v lodži Cho Oju a další dny se věnovali výrobě Cheap wine. My jsme zůstali dvě noci v Namche, jeden den jsme se aklimatizačně prošli po jeho okolí, vystoupili poprvé nad 4000 m. Další dny jsme se s jedním nosičem přesunuli přes Dole do Gokya 4750 m. Vesnička na břehu tyrkysově zeleného jezera Tso Rangmo připomíná velrybářskou osadu v Grónsku. Ubytovali jsme se v Sherpa Lodži, pokojík s drnovou podlahou , nocležné 10 korun českých, ceny nabízených delikates velmi mírné a při ranním přesunu do kadibudky pohled obdivně spočíval na masivu Cho Oyu 8153m v závěru údolí. Pro nás jen na dívání.

25.10. jsme se přidali k desítkám turistů a vystoupali na Gokyo Peak 5360 m. V občasných trhlinách mezi mraky jsme mohli obdivovat skupinu Everestu, Míra vydržel na vrcholu nejdéle a dočkal se delšího vyjasnění a lepších foto úlovků. Následující den jsme se rozdělili. Karel s Dášou otočili zpět směr Namche . Zdravotní potíže je zastihly o něco dříve než nás. Míra, Honza a já jsme si k již tak dost těžkým batohům přibalili další kila, protože náš udatný nosič Kajla správně tušil, že přechod Renjo passem nebude procházka růžovým sadem a anuloval naši úmluvu. Nebyla . Z Gokya do Thame se většinou chodí dva dny, ale za den se to prý také dá. Zvládli jsme to, ale na dveře Cho Oyu lodže jsme bušili v deset večer. Noční pochod po stezce nad běsnící Bhote Kosí , kdy cesta byla co chvíli od eroze propadlá, patřil k mým  nejdramatičtějším momentům celé výpravy.

Dlouhý přesun z Gokya nás unavil, Honza dostal i horečku a následně střevní potíže. Zatím co se snažil vyléčit, zašli jsme s Mírou vyfotit pěknou stupu, kterou jsme včera míjeli za tmy a do Gompy zaklíněné ve skalách nad Thame. 28.10. vynášíme stan a zásoby do prvního tábora za vesnicí Tengbo do místa, kde nocují karavany nosičů. Výška 4600 m. Vše ukrýváme pod balvany a vracíme se do útulné a krásně čisté lodže.

Večer pak na globusu ukazujeme dvěma synům majitele odkud že to vlastně jsme a kde je ten Afghanistán.

Zas tak daleko od Nepálu to není, podivili se Šerpata.

Lano za permit.

V kompletní sestavě vyrážíme směr Parchamo. Nocujeme v prvním táboře, další den plánujeme přespat v bivaku v 5100 metrech. Dostali jsme velmi přesné informace od skupiny lezců z Mostu, Kladna a Prahy, s nimiž jsme se setkali v Thame. Poradili nám, že ve vyšších táborech nejsou stany třeba, jak je to s lezeckými obtížemi pod a nad sedlem Taschi Lapcha 5755m. Stany v jedničce jsme opět ukryli a ponořili se do nekončící suti. Orientaci usnadňovalo množství mužíků. Karel s Dášou zaostávali, ale později se nadupaný Karel přiřítil s tím, že se Dáša vrací do Thame a on, se pokusí zkrátit výstup o jeden den. Vzal si potřebný lezecký materiál / jedno lano, dvě ledovcové skoby /, vařič a zmizel nad námi v suti. Spali jsme pohodlně pod převisem , proti větru chráněni kamennou zídkou. 31.10. jsme postupovali směr sedlo . Té suti bylo nepředstavitelně, téměř nedohledno. V jednom místě jsme šli po ledovci, nebyl strmý, ale tálo a suť na něm občas nedržela. Pod závěrečným suťovým výšvihem, který byl zakončen vysněženým žlabem jsme potkali vracejícího se Karla. Ráno v devět byl na vrcholku, bylo krásně, zvládl to bez obtíží a pod sedlem u bivakových plošin nám nechal lano a skoby. Rozloučili jsme se . Karel stihl sestoupit týž den až do Thame, my jsme po sesouvajícím se moři balvanů a žlabem vystoupali do míst, kde tábořila skupina Francouzů se svými nosiči. Vybrali jsme si jednu plošinku, chráněnou stometrovou převislou stěnou . Za posledních hřejivých paprsků jsme rozběsnili benziňák a dali se do výroby horkých tekutin. Míra bezvýsledně obcházel všechna možná místa, kde by mohl nalézt Karlem zanechaný materiál, ale bezvýsledně. Nejspíš to někdo ukradl a odnesl dolů, poznamenali dva přihlížející Šerpové.

Noc pod širákem v 5700 metrech. Úplněk a z  převislé stěny na mě občas padlo hrubší zrnko písku nebo kapka vody. Co kdyby nezůstalo jen u zrnka, zalezl jsem hlouběji pod převis. Měsíc svítil neskutečně , zima byla snesitelná ,ale pět ostrých startů ze spacáku a vypouštění pracně vyrobené a následně vypité tekutiny , kalilo dojem nádherné hvězdné noci. Tentokrát jsme nemohli čekat, až nás probudí a rozehřejí sluneční paprsky. Chtěli jsme být na vrcholu Parchama co nejdříve, abychom mohli vychutnat krásu dalekých výhledů.

Karel byl sám na vrcholu včera , vstával ve čtyři a zpět v kempu pod sedlem byl za šest hodin. My jsme si přeci jen přispali , ušetřili jsme čas tím, že jsme ráno nevařili, od večera jsme si ve spacácích temperovali lahve s čajem. Míra s Honzou nesli malé báťůžky, já jsem svoji šedesátilitrovou hyenu nechal pod kamenem plnou věcí, které jsme nepotřebovali. Navlékl jsem se do úvazku, vzal jednu ledovcovou skobu, dvě expresky, dvě fidorky Opavia, k úvazku jsem připnul lahev v  termoobalu. Před námi nikdo nešel stejným směrem, ale stopa byla markantní a v postupně se zdvíhajícím svahu nad sedlem s množstvím poctivě vydupaných stupů.

Zvolna jsme stoupali, vzdálenost mezi námi a Mírou na špici se zvětšovala, čekal jsem, kdy přijde onen okamžik, kdy začnu požadovat vyjmutí lana z kletru, ale nestalo se tak. Asi po dvou stech metrech se svah z maximálně 55 stupňů rychle položil na přijemných 35 a tak jsme jen museli opatrně překročit dvě trhliny a nic, krom krátícího se dechu nám nestálo v  cestě k vrcholu. Míra byl o půl hodiny rychlejší , ale téměř bezvětří, absolutní viditelnost a radost z prvního dosaženého vrcholu v Himálaji , nemohlo překazit delší čekání. Chvíli za námi přivedl na vrchol Šerpa skupinu Francouzů. Navzájem jsme si měnili foťáky, cvakali kolem dokola a bylo nádherně.

Chvíli jsme poklábosili , pokračovali ze sedla do Rolwalingu. Začali jsme sestupovat dříve, využili ke slanění jejich fixu, který v nejstrmějším svahu natáhl Šerpík a za chvíli jsme byli v kempu u našich věcí. Míra šel pomalu podél skal a snažil se přeci jen nalézt Karlem zanechané lano a skoby. Kde jim byl v té době konec. Na slunci jsme se dali do vyváření dobrot, dvě hodiny hučel vařič a Míra s Honzou vymýšleli z úzkého sortimentu pochutin možné speciality. Dva Šerpíci, kteří nás včera cestou do trojky testovali kam jako jdeme a jestli jako povolení je v oukeji, směle nakukovali přes kamennou bariéru do našeho místa a kde jsme jako byli.

Nemohli jsme tvrdit, že jen tak v sedle, když nás měli celou dobu jako na dlani, ale zásadní větu – Ukažte povolení, my jsme strážci parku ! , nevyslovili . Kývli jsme směrem k vrcholu a nechali v záloze historku , že ten kamarád, který tu nechal včera pro nás lano, který teda asi někdo ukradl , tak ten to povolení měl u sebe a už je asi dole v Ghatu.

Nalití a nacpaní jsme museli pod těžké bágly a zavelet k sestupu. I v suti to jde z kopce rychleji , ale nožičky se nám kvedlaly čím dál víc, hyeny na zádech tlačily , k tomu hustá mlha, Míra kdoví kde vepředu, cesta se různě větvila, ale vždy se zase spojila a tak jsme šťastně došli do místa našeho druhého tábora, něco málo pojedli. Míra na nás čekal a uvolnil něco ze zásob salámu. Byly čtyři hodiny, donutili jsme se pokračovat v našem trmácení. Stmívalo se , nohy dávno sabotovaly svoji odvěkou činnost , nakonec jsme se ocitli na místě, kde jsme měli ukrytý stan, půl litru benzinu a skromné zásoby jídla. Nikdo z nás neměl problém s usínáním. Tak probíhal náš první listopadový den.

Ráno jsme nemuseli pospíchat, počkali jsme na sluníčko, nasušili stany a spacáky, vydatně posnídali a cestou do Thame jsme navštívili Gompu. Mladý mnich přerušil vyučování , deset holohlavých klučíků se rozuteklo po areálu kláštera. Prohlédli jsme si v šero zahalenou svatyni s velkou sochou Budhy, nezbytným portrétem dalajlámy, svitky posvátných textů, velké modlitební mlýny a píšťaly. Fotit raději ne ! Žádná tragedie. Poklid a povznášející atmosféra toho místa v nás někde zůstanou déle, než mnohé sebe povedenější záběry, A jak jsou na tom asi naši mlaďasové, jestli ještě pořád visí na pilíři ? Neviseli, právě dovářeli velký kotel těstovin a tak jsme po nadšeném přivítání zasedli všichni kolem kotlíku a v mžiku nebylo co řešit. Následovalo líčení průběhu uplynulých dní, Zoban s Honzou dostali samozřejmě přednost. Takže jak se dělá Laciný víno ? Zoban jistě zdařile literárně zpracuje. Nám nezbyla než slova údivu. Asi nejsou špatní !!! Dodal bych s chutí něco obdivných a sprostých slov … ta taky někdy potěší, ne ?

Táhněte do háje … !

Dva dny odpočinku v Thame – Cho Oyu Lodge nemá konkurenci , domácí jídlo, domácí pohoda. Najímáme tři zopťi / kříženec krávy a jaka / a sestupujeme do Namche. Po cestě posedíme v nádherně vyuzené krčmě, kde si náš „ jakmen“ lupne další z mnoha džbánků čangu a my nemalý objem čaje s mlékem. V Namche zacházíme opět do Trekker´s Inn a po chvíli všichni mizíme v internetových postech, zvěstovat všem, že jsme a navíc v pohodě. Zbytek dne vymetáme několik pekáren a doplňujeme deficit sacharidů . Na plánovaný yak staek již nezbyde místo. Večer v lodži dlouho probíráme vše, co jsme prožili a plánujeme další dny. Zoban sice ošetřuje puchýře na konečcích všech prstů u rukou, ale nevzdává myšlenky na Kusum Kangguru , Doudlebák hlásí poruchu hybnosti a citlivosti přední strany lýtka. To jsou však nepodstatné potíže, pro mladé závodníky.

Druhý den najímáme dva nosiče a sestupujeme do Ghatu. Honza s Radkem zůstávají ještě jeden den a poté se přesunou do Monja, kde mají depozit pro Kusum. Zoban hlásí průjmíček a horečku. Odděluji tedy něco ze své lékárničky, co by mohlo zabírat, dávám, něco rad, ale Radek to zná , nepodělal se přeci v horách poprvé.

Rozloučili jsme se a až po týdnu jsme se dozvěděli, že byl neduhem upoután v Trekker´s Innu další tři dny, tím, že nemohl nic jíst, tak s ním přestala mluvit paní správcová a po všech Imodiích, Endiaronech a Reasecích, to byla tradiční moravská slivovica, decák na totálně prázdný žaludek, která ho vyléčila.

Naše pětičlená skupinka Karel, Dáša, Míra, Honza Cimický a já, vyrážela z Ghatu 5. listopadu do základního tábora pod jižními srázy masivu Kongde Ri. Najali jsme ještě jednoho nosiče a kolem poledne přešli chatrný, letitý most přes Dudh Kosi a ponořili se do lesa v prudkém svahu, kudy se klikatila cesta do Moro La.

Za čtyři hodiny jsme vystoupali o jedenáctset metrů . Krásné tábořiště na letní pastvině na hranici jedlového lesa a na začátku téměř neprostupného porostu rododendronů a bambusu , mělo výšku 3600 metrů. Pokud budete chtít vedět, kde je tam pramen vody, obraťte se ! Já vím. Není to blízko, ale voda je tam celý rok.

V dalším dni jsme se probíjeli do Moro La 4343 m . Nádherný porost azalek všech rozměrů, mohutných jedlí obalených kožichy lišejníků, končil ve výšce 4200 metrů. Šel jsem si sám, nějak valně mi nebylo, ale cítil jsem se nádherně uprostřed vlhkého pralesa a litoval , že něco takového můj tátík, inženýr zemědělec, vyučený zahradník a v důchodu nadšený pěstitel kytiček , uý asi nikdy neuvidí. Pro mě to byla jen krása, ale on by ji určite dokázal pojmenovat . A být tu tak zjara, když všechno kvete !

Přechodem sedla jsme se ocitli v  podstatně sušším údolí řeky Lumding. Klesli jsme k jejím břehům jen o tři sta metrů a v místě letních pastvin Lumding Kharka / pastvina nepálsky / jsme postavili stany. Nosiči zalezli do blízkého opuštěného obydlí. Počasí bylo stále přívětivé .

V kdysi oslavovaný den 7. listopadu jsme si zatrénovali výstupem z Lumding Kharky do základního tábora pod Kongde. Devět set metrů převýšení kolem nádherných vodopádů, po nakloněných skalních plotnách, za sucha krásně držících, po stupech vykopaných v hustém tvrdém drnu prudkého travnatého svahu, kde by se uplatnil i pikl. S rostoucí únavou přicházela do našich zad od jihozápad změna počasí. Míra a nosiči byli někde vepředu, když zvolna začala sněžit. V mlze jsme se drželi vyšlapané stopy, sněhu rychle přibývalo a s posledním světlem jsem se přehoupl ze suti na prostorné plato. Ideální místo pro tábor. Z větší části bylo obsazené skupinou Francouzů. Tma přicházela rychle, za sněžení dříve . Bez dlouhého hledání jsme vybrali dvě malé plošinky nad jejich táborem, postavili svoje dva stany a u mírně převislého balvanu i stříšku na vaření.

Pozvali nás na čaj, oznamoval Míra, v průběhu horečného snažení, co nejdříve uvařit, zabezpečit stany a převléknout se. Ke všemu jsme ještě museli co chvíli odhazovat sníh ze stanů. Naši nosiči odešli ve svých teniskách dolů do domku na pastvinách, Šerpové od Francouzů si nás přišli prohlédnout, pozdravit a také zvali na čaj. Byli jsme tak ušlí a rádi, že můžeme zalézt do spacáku, že nás ani ve skrytu duše nenapadlo, co může následovat.

Dreuhý den ráno bylo opět jasno, mráz dosud nevídaný, musel jsem se dlkouho nutit posbírat lahve na vodu, projít táborem sousedů,,sestopupit do hlubokého koryta ještě ve stínu zvolna tekoucího potůčku a nabrat vodu. Červené dvoumístné stany , bylo jich sedm i s mobilním WC a dva větší kuchyňské stany byly roztaženy na ploše hřiště na kopanou. Vzdáleny od sebe třicet metrů, každý expedičník měl vlastní stan. Cestou od vody jsem se snažil rozehřát zmrzlé ruce a navázat hovor s  jedním z Frantíků . Seděl u stanu na karimatce , pravděpodobně jsem ho vyrušil z vítání slunce, nezdál se být právě nadšen mojí snahou o konverzaci. Z dalekého , výše položeného stanu se ozývaly jakési strohé povely, instruující jogína, jak se mnou komunikovat. Poznal jsem, že je něco v nepořádku. Postoupil jsem tedy ke stanu, v němž zjevně sídlil velitel tábora, upozornil ho, že hovořím a rozumím vcelku obstojně francouzsky, což ho zřejmě přimělo k  tomu, že nazul výškové boty hodné Everestu a přistoupil k mé maličkosti. a jak se mi vysvětlovat, jakou společenskou tragedii jsme vyvolali včerejším faux pas.

Marné byly moje omluvy, marné bylo líčení únavy , boje se sněhem a přípravou jídla. Z desetiminutové konverzace vyplynulo, že jsme se ani nedovolili, zda můžeme kempovat na jejich místě a že by opravdu bylo lépe, kdybychom si postavili tábor na dalším velmi vhodném místě pro základní tábor.

Dokonce nám byl ochoten půjčit velký společenský stan. Nezabralo ujištění, že nejsme zloději, ale horolezci, jako oni a že dva tři dny zůstaneme a zase půjdeme. Pochválil Prahu a moji francouzštinu. Pokud se vyčasí, navrhnu svým přátelům přesun jinam. Vyčasit se nemělo a potkat se s ním mi již také nebylo přáno. Nelitoval jsem. Jen snad toho, že byl ohromně podobný Lanšmídovi ( Fakt Mirdo , tys byl možná maličko rozcuchanější .)

Zbytek dne jsme se věnovali průzkumu přístupové cesty pod Kongde. Vyšli jsme do 5100 a opět začalo sněžit. Po návratu a při večeři se Karel rozhodl, že brzy ráno dá pokus o výstup. Pokud by se mu dařilo, mohl být na vrcholu ještě před dalším odpoledním sněžením , které se v mrazivém počasí dalo očekávat. Vyrazil ve čtyři ráno a v devět, kdy jsme právě končili snídani byl opět mezi námi. Líčil dost nebezpečné zážitky z pokusu o překonání zasněžených skalních ploten a nepříznivě vrstvených koutů. Honzu podezřele bolelo stehno, usoudil jsem – počínající zánět žil. Vyšli jsme s Mírou na další z průzkumných výprav . Skupina Francouzů odešla na Kongde Ri Nup, my jsme odbočili z jejich stop a sledovali Karlovy. Sněhové mraky nám zakrývaly výhled na náš vrchol Lho, ale občas se na chvíli vynořil ostrý sněhový hřebínek, končící vrcholovou skalní jehlou. Tam by byl postup jasný, ale kudy k němu ? As hodinu jsme pobíhali a smekali se po zasněžených balvanech , očima hledali slabé místo ve skalních prazích. Teoreticky jsme na to měli. Vrátili jsme se do tábora, nesněžilo, mrzlo více než obvykle.

10. listopadu , den posledního pokusu o Kongde . Honza, Dáša a já sestupujeme na Lumding Kharku. Karel s Mírou berou stan, výzbroj a s úmyslem obejít skály zprava , bivakovat co nejvýše , jdou opačným směrem. Sestupujeme sněhem, který brzy končí, plotny podél vodopádů jsou naštěstí suché a tak se brzy setkáváme s našimi nosiči. Mají zjevnou radost , zdá se, že bychom mohli naše snažení o jeden den zkrátit.

Druhý den je znovu nádherně, zůstává však i přes den citelně chladněji. Jdu do stráně pod horou Nupla , zajímá mě protilehlý řetěz hor Karyolug 6681 m a Khatang 9853m. Něco úchvatného, vysokého , ale zatím expedicím zakázaného. Tak alespoň nafotit. Podařilo se jen částečně, hustým porostem jsem jen těžko hledal průstup.

Loudavě jsem se vracel ke stanu . Byly dva. Míra s Karlem se vrátili, Kongde Ri odolala našemu obléhání.

Nevím, zda se pod ní ještě někdo z nás vrátí, ale dnes už bychom věděli, jak na ni.

Nosiči předvedli vynikající výkon, vyběhli do základního tábora , vzali lehký náklad a za čtyři hodiny byli zpět. Poslední noc ve čtyřech tisících , poslední vyváření z ubývajících zásob. Ráno vyrážíme v devět hodin , výstup do Moro La není namáhavý, cítíme se dokonale aklimatizovaní. V sedle na nás vybafne Honza Doudlebský, vydal se nám naproti a přinesl i dvě lahve San Miguela / místní pivo /. Příjemné setkání. Poslední snímky Everestu, poslední úsek po sněhu. Do večera všichni ve zdraví sestoupíme do Ghatu. Okruh se opět uzavřel.

Před námi bylo několik dní pobytu v Lukle, Kathmandu, shánění dárků, smlouvání, nepálských, indických a tibetských restaurantů, několik litrů Everest whisky, přeletu himálajským podhůřím a šestnáct hodin letu z Dháky do Frankfurtu , kde nás čekal pan Lienerth a český pivo. Pět neděl v háji a před každým jeho vlastní blázinec.

Písek 8.12.2001 psáno pro Montanu.

Mirek Novotný

Zpět na hlavní stránku